Tento malý pohled do historie nám poslal přímý aktér tehdejší éry,člen kapely ABC Club z let 1957-59, Eda Kranich.Pamětníky té doby,kterých už moc asi není to jistě potěší a ty mladší by to mohlo oslovit také.
Autor píše....
Počátky hraní rock and rollu v druhé polovině 50tých let v Chomutově
začaly schůzkami s kytarami v parku a na Kamencovém jezeře, kde jsme tehdy
bavili kamarády. Byl v tom Mirek Hrabák a já. Mluvili jsme o tom, že by bylo
dobře založit skupinu a to v době, kdy Mirek Hrabák začal chodit na gymnásium v
tehdy Havlíčkově škole a seznámil se s Petrem Vaňoučkem zvaným Pedro. Dilema
bylo kde zkoušet a tak nás Vaňoučkovic rodina vzala na milost a zkoušeli jsme u
nich doma. Dodnes nechápu trpělivost rodiny a spolubydlících sousedů. Přidal se
i bubeník Pepa Huml. Po čase jsem přes různé známosti a konexe sehnal možnost
zkoušet v divadelním sklípku tehdejšího závodního klubu VTŽ, kde se přidal i
Honza (Vaníček) Alexa a Venca Velíšek, mimochodem výborný klavírista a
harmonikář. Protože nás bylo moc kytaristů, rozhodl se Mirek Hrabák
zakoupit saxofon a během dvou týdnů na něj začal válet. Já jsem začal dělat pouze zpěv a Honza zůstal u kytary. Přes mé známé v Belgii jsme dostávali novinky na deskách a Mirek na tom co nám sedělo,začal pracovat v aranžích. Byli jsme opravdu první v republice, kteří hráli skladbu Buona sera Signorina od Luise Primy. Až půl roku po nás jí dělal známý zpěvák Milan Chladil.
V té době se stalo, že díky akci při předávání Rudého praporu jsme málem své působení v klubu nechtěně ukončili. Psal se rok 1957 a my jako mladá kapela jsme zkoušeli v Závodním klubu Válcoven trub.
Jednou jsme se scházeli ke zkoušce a kluci mi říkají - Máš zajít za tajemníkem
klubu. Něco ti chce. Hbitě jsem tedy narukoval k němu do kanclu a on spustil:
"Jednám s tebou proto, že jsi nejstarší a nejrozumnější. Víš co bych od Vás potřeboval?
Máme tu mít za čtrnáct dní předávání Rudého praporu, který má předávat paní
ministryně Anežka Hodinová - Spurná a my bychom chtěli ukázat, že také
pracujeme s mládeží a tak bych potřeboval, aby jste tam několik skladeb
zahráli." To nebude problém říkám. Chcete si vybrat jaké? "Ne, to nechám na
Vás." Šel jsem tedy mezi kluky a říkám Mírovi Hrabáků: " hele, mají dostat
rudou fangli a my tam máme něco zahrát." Výborně říká on, na tom si dáme
záležet. Potutelně na mne koukl a ptá se: Edo jsme chlapi? Došlo mi to a říkám
Mirku, jestli máš na mysli to co já, tak na to se lepší vy..at. On na to jsme
chlapi? Jsme říkám tedy a děj se vůle boží. Nastal den D. a program úspěšně probíhal. Po
chvíli nás uvedl konferenciér a my narukovali. Vše se začalo krásně odvíjet,
lidé tleskali, jaké že to mají šikovné mladé muzikanty a pak byla ohlášena
poslední skladba kterou jsme jako kamufláž nazvali Honící pes (Hound Dog).
Nastoupil jsem s kytarou k mikrofonu, práskl do strun a spustil Elvise. Přidal
jsem ještě třepající se nožky a po očku koukl k ředitelskému stolu, kde se to
začalo vařit a z doslechu od tajemníka jsem se později dozvěděl, co že se tam
dělo. Náměstkové a předseda partaje vykřikovali, že takhle né a takové
chuligány tady podporovat nebudou. Pak se stalo to, co nikdo nečekal. Paní
ministryně prý je údajně usadila. Řekla jim chlapi, co blbnete, když jsme byli
my mladí a začal Charleston tak ty staří taky vykřikovali co že jsme za
generaci a co z nás asi vyroste. Nechte je bejt. Oni z toho taky vyrostou. Až
přijedu příště, nechci slyšet, že jste je vyhodili. Tak jsme byli díky paní
ministryní vzati na milost, a mohli v klubu zkoušet dál.
Nevím přesně kdy a kdo přivedl do party Jirku
Svejkovského(trubka), ale ten přivedl do kapely Dietmara Leglera. Za klavírem
byl stále ještě Pedro Vaňouček ale neměl příliš zájem chodit hrát, a tak se
post pianisty občas měnil. Dokázal být dobrý i Venca Velíšek a občas hrál i
Jiří Mazánek. Mimochodem s ním jsem později hrával v malé partičce u divadélka
Satelit kde se mnou hrál i Ivan Křeček, manžel Lenky Vydrářové (dcery šéfa
Švermáku), jeho bratr Honza za bicími a se zpěvem vypomáhala Helena Křečková.
Jirka Mazánek se přestěhoval do Prahy a skončil jako primář stomatologie v
SANOPSU. Místo něj převzal klavír Vladimír Tomášek, který jako klasik měl
podmínku, že bude brát hodiny popu, swingu u učitele a báječného pianisty
Milana Honce. Byla to fajn parta lidí, co si umí vyhovět. Je známá věc, že je
mnohdy lépe pracovat s trochu horším hráčem který se snaží, než pracovat s
hvězdou, která rozloží a otráví celou partu.
4.
Další kapitola se
týká zvláštní osobnosti pana profesora Josefa Řáhy.To byla v tehdejších
letech významná osobnost chomutovského hudebního dění, hlavně v oblasti
vážné hudby.Svým způsobem se jeho činnost dotýkala i toho co souviselo i
s populární hudbou.Hudební lidovou školou,kterou řídil,prošli i někteří
pozdější bigbítoví muzikanti a jistě si na něj dobře pamatují.
Především se musím zmínit, za jakých okolností jsem se
s ním seznámil. Předesílám, že jsem jej dokonale neznal a neměl jsem ho rád.
Připadal mi poněkud sebestředný a namyšlený. V tehdejší době se pořádali hódně tak
zvané estrády na nihž jsme občas hrávali. Po jedné z těchto akcí mi druhý den
zazvonil telefon a ozval se mi redaktor závodního časopisu s tím, že by si pan profesor přál se mnou mluvit a abych se
odpoledne zastavil v hudebce. Já tehdy trochu ješitný fracek mu odpovídám: "pane
redaktore, to si poněkud pleteme pojmy, že?" Jak to myslíš, zeptal se." Pokud
pan profesor chce se mnou mluvit, měl by přijít on za mnou říkám".V tom se z
telefonu ozval drsný hlas řvoucí na mne: "Ty hov.do, co si o sobě myslíš. Nes.r
mě a koukej tam naklusat. My jsme rádi, že ho tady máme a ty až ho poznáš,
budeš mluvit jinak." Znechuceně jsem tedy odpoledne nakráčel do hudebky a
poznal jsem sice trochu zvláštního ale vynikajícího člověka. Šlo mu o to, že
mimo již existujícího symfonického tělesa, založil i taneční orchestr a
potřeboval zpěváky. Dohodl jsem se tedy s klukama v partě a nějak jsme to dali
dohromady abychom stačili obojí. Pan profesor byl takový, že žádného zpěváka
neomezoval ve výběru repertoáru a dle jeho požadavků dělal aranže.
Jednou se stalo, že nás profesor pozval po zkoušce do Švermáku kde slavil
šedesátku. Během řeči, kdy už bylo trochu upito jsem se jej zeptal, proč jako
bývalý profesor Pražské konzervatoře skončil v Chomutově. Dal se do
vyprávění - "To takhle jednou si mne
pozval tehdejší ministr kultury a školství pan profesor Nejedlý na kobereček. Když jsem
přišel do jeho pracovny říkal mi: "Josef ani si nesedej a vyřídíme to hned.
Zjistil jsem, že chodíme za stejnejma baletkama a to se mi nelíbí. My za
stejnejma baletkama chodit nebudeme." A jak to tedy vyřešíme pane ministře
zeptal jsem se? "Jednoduše Josef. Ty půjdeš z Prahy pryč, ale můžeš si díky
našim bývalým přátelským vztahům vybrat kam." Vybral jsem si Chomutov. Byl tu
krásný park ale hlavně Kamencové jezero. a to se mi jako klukovi odkojeném
Jadranem moc líbilo".
Pan profesor pocházel z české rodiny která žila v
Jugoslávii. Vystudoval tam skladbu a dirigování. Brzy se stal jedním z
dirigentů Bělehradské filharmonie. To na vysvětlenou.
Po každé zkoušce jsme se scházeli ve Švermáku kam
většinou chodili slušní hosté co dělali do kultury a kumštu. Jednou došlo i na
politiku a pan profesor se dal do vyprávění.
Pánové řekl nám, "Já jsem dirigoval v roce 1943 ve Vídni Bělehradskou filharmonii
před Goebelsem. Velmi si toho vážím. Ten člověk mne po koncertu pozval do lože
a poděkoval mi za příjemně strávený večer. To by žádnej z našich prezidentů
neudělal". Já na to: pane profesore potichu prosím. Jsou tu lidé a nevíme jací.
"ale vždyť je to pravda.Ti blbci by na takový koncert ani nepřišli." Lidé
okolo,se zasmáli a já měl obavy, jestli někdo nezavolá na jistá místa.V
tehdejší době to mohlo znamenat průšvih. Bohudík se nic takového nestalo. Pan
profesor byl prostě svéráz a zřejmě věděl,že si může lecos dovolit.
—————
